Příběhy a knížky

Dvě blogerkama milovaný knížky, co mě trochu zklamaly - Minimalismus a Milk and Honey

February 18, 2018

 Pokud se pohybujete na internetu a hlavně po blogosféře a instagramu, pravděpodobně vás tyhle dvě záležitosti neminuly. Milk and Honey a Minimalismus, ženskýma milovaný a vychvalovaný knížky, obletěly za poslední rok internet. Já obě četla a obou vám něco řeknu.
 
Milk and Honey je ve zkratce anglicky psaná poezie ve stylu tumbrl. Autorka Rupi Kaur je Indka žijící v Kanadě a ta odlišná mentalita je tam ohromně vidět. V knížce najdete jednoduchý krátký básničky a celkově je to hodně holčičí čtení. Milk and Honey je především o lásce, ale taky o problematických vztazích  s rodiči, bolesti, sebelásce a celkově o životě. A nově ji v knihkupectvích najdete i přeloženou do češtiny.

Rupi nepřestává zdůrazňovat některý myšlenky, jak si uvědomovat svou hodnotu a  jak bejt v souladu hlavně sám se sebou a celkově některý řádky jsou genialitka. Tý lásky je ale na mě trochu moc a přijde mi, že pak trochu popírá, to co Rupi píše o pár řádků pozděj - že nejvíc záleží stejně na vás. Milk and Honey je 100% holčičí záležitost  a proto mě úplně nedojímá, hromada myšlenek je ale skvělých a vlastně jí mám docela ráda.


Minimalismus - Martinu Bechyňovou budete vy, co sledujete pravidelně blogosvět, znát nejspíš dobře. Kdysi psala úspěšnej  a známej fashion-lifestylovej blog Blondieverse, pak ji to pozlátko blogerskýho pseudosvěta přestalo bavit, postupně začala tíhnout k minimalismu a umění a o něco pozděj vydala právě tuhle knížku.

Minimalismus mě bavil, ale nemůžu říct, že by mě nadchl. Inkoustová tečka (jak si teď Martina říká)  od doby, kdy knížku vydala, totiž to psaní dostala zase o level výš. Mrkněte třeba na tenhle článek! Její Minimalismus není Orwell a není to kdovíjak kvalitní literární dílo, ale zato docela milá zpověď zajímavý blogerky a holky. Bylo vidět, že jde o prvotinu, takže byla chvílema taková roztomile neohrabaná (v dobrým!). Pokud o minimalismu už něco víte, moc novýho se nedozvíte, ale zato vám může ukázat zajímavý myšlenky, jak žít líp a jednodušej, a hlavně si přečtete kratičkou oddychovku o životě holky, s kterou máte pravděpodobně docela dost společnýho.

Co mě napadne

Na konci světa

February 16, 2018

Probouzím se s nepříjemnou, tupou bolestí v břiše, která se objevuje, když vůbec, ale vůbec nejste v pořádku. Doopravdy nejsem – a žádnej bůh mi nepomůže. V žádnýho totiž nevěřím a razím názor, že si za svý štěstí a neštěstí můžeme sami a nebe a peklo je přímo tady, v tomhle mizerně skvělým světě, a dál už nic. Chvíli chci spát dál a chvíli ten pocit ještě oddálit, jenže žádná bolest sama od sebe nezmizí. Venku napadla hromada sněhu, svět bělostně září, normálně by mě to dojalo, teď mě to trochu potěší, ale vlastně je mi to docela fuk.

A tak mi dojde, že potřebuju někam, kde to neznám a kde nikdo nezná mě, že chci vypadnout aspoň kousek, házím do sebe snídani, pořádně se do vánice obleču a o chvíli pozděj už mi čerstvej sníh praská pod nohama a poletující sněhový vločky zůstávají na kabátu. Za chvíli mi jede vlak, do toho nasedám a tu chvilku se nechám unášet zasněženýma pláněma.

Místo odpovědí ale nacházím jenom jedno polomrtvý město, kde nemám chuť zůstávat – znáte ty města, kde se život zastavil před sto roky? Taky vidím ještě znuděný ztracený potulující se skupinky mladejch lidí, prázdný flašky po zemi a kosočtverce na každý zdi, a hlavně lidi, na kterých cítím, že je nebaví žít, místo, na kterým cítím stagnaci a.. dál vůbec nic. Procházím náměstí a pečlivě si prohlížím maličkosti, ale dochází mi, že tu není nic, co by stálo za řeč. Tu zasněženou přírodu si ale nekonečně užívám a mám moře času prohlížet si detaily. Kdybych chtěla, mohla bych se v tom sněhu ztratit a utopit, jenže nechci. A tak se po jednom čaji vydávám zase nazpátek na nádraží a tam si chvíli počkám na vlak, a když do něj nastoupím, je mi.. trošku líp. Nebo je to jen otupělost?

Co mě napadne

8 tipů, jak na autentickej instagram co a co využít při focení

February 11, 2018


Instagram je můj velikej koníček a rozhodně ta úplně nejoblíbenější sociální síť. Inspiruju se zde, potkávám zde moře zajímavých lidí, kteří dělají to stejný co já. Můžu tady o věcech, co miluju, ve vteřině komunikovat s lidma, který je třeba milujou taky.  Sama nemám jasnej recept a návod, jak na to (kdybych chtěl někdo rejpat) ale tyhle věci docela využívám a pomohly mi focení zlepšit a usnadnit.

BTW - tenhle článek nemá být o tom, jak mít vysoký čísla, hodně likes a spousty followerů. Pokud je váš primární cíl tohle, najděte si některý z obrovskýho množství návodů, který kolují po internetu -  odpoví vám na otázku, co přesně přidávat, nebo si ty followers můžete rovnou za pár dolarů nakoupit jako spousta lidí a firem. Tenhle článek je pro ty, který instagram baví a chtějí ho dělat dobře a baví je tvořit, ale zároveň si chtějí na sociálních sítích zachovat lidskou tvář a neberou to celý zase tak vážně.

Instáč je taková výkladní skříň a mým cílem je ukázat a představit sebe samotnou v co nejlepším světle, ale rozhodně pořád takovou, jaká jsem. Na instagramu máte obrovskou možnost ovlivnit, jakou část sebe pošlete do světa, ale nezapomeňte, že by to nemělo být jenom pozlátko -

třeba já chci ukázat svoje i divný zájmy a koníčky, často si tam dělám srandu ze svých trapasů a hodně píšu třeba o vtipnostech, který předcházely focení některé z fotek.  A když je nějaká trochu víc nastylizovaná, tak vždycky zdůrazňuju, že to fakt není realita.


Takže, k těm tipům..

1)  Zamyslete se. Kdo jste, co děláte, jak trávite volnej čas, co vás baví? Klidně si rozepiště svůj život pomocí myšlenkový mapy. Co by jste chtěli předat? A srovnejte to s tím, co do světa prostřednictvím Instagramu posílate. Co chybí, co přebývá, co je nuda, co je dobrý?

2) Není to to drahý technice ani luxusních produktech. Nikdy. Na hezký fotky nepotřebujete foťák za sto tisíc, druhýho fotografa, ani věci za milion, který na fotkách ukážete. Využijte k ozvláštnění fotek drobnosti, co máme doma všichni. Jako pozadí a rekvizity na focení věcí to můžou být třeba 
  • svetry
  • zajímavý povlečení, látky, utěrky...
  • balicí papíry jako pozadí 
  • dřevěný prkýnka
  • větvičky z lesa, lístky, různý přírodniny, květiny
  • knížky, postavičky, atd.
Ukažte taky věci, co používáte denně a nikdy by vás nenapadlo je do fotky hodit. Kouzelný můžou být třeba detaily interiéru, kde žijete. Nebo se nastylizujte sami do fotky, to mě stejně baví nejvíc.

3)  Denní světlo. Ať je vaše představa o feedu jakákoli, pokud nefotíte v ateliéru, budete nejčastěji odkázaný na denní světlo. A protože dělá s fotkama divy, budete se muset jej dobře využívat. Plánujte si focení ráno nebo po obědě, večer už to světlo moc nevykouzlíte (pokud nejde o epickej západ slunce), počkejte na další den pokud je zrovna zamračeno a hnusně. Foťte u okna, kde je světla nejvíc.

4) Nezapomeňte využít stativ. Pokud fotíte sami, pomůže vám zafixovat foťák v jakýkoli poloze a výšce a pomůže vám s focením na samospoušť. Pokud stativ nemáte, můžete mobil nebo foťák položit na židli, hromadu knížek nebo podobně. Požadovaný sklon můžete nastavit, když foťák z jedný strany podepřete nějakým malým předmětem, třeba krytkou objektivu.

5) Vždycky se snažte do fotek dostat život. Nefoťte jenom strojený a pečlivě naplánovaný fotky, buďte spontánní. Náhodou vyfocená vysmátá fotka se psem nebo nejlepší kamarádkou je stejně nejlepší.

6) Nesvazujte se strikním minimalistickým feedem. Takový profily jsou sice čarokrásný, ale pokud fotíte jenom čistě bílý a černý věci, kolik procent svýho života budete moc sdílet? Pokud si takovej feed nastavíte, budete pořád jenom přemýšlet, která fotka ještě do toho feedu zapadne a která už ho rozbije. A přijdete o možnost publikovat obrovský množství krásnejch fotek.

7)  Zapisujte si ty nápady na fotky,  do mobilu nebo sešitku a pokuste se je někde nepoztrácet. A trošku plánujte. Uvidíte, kolik skvělých nápadů byste bez toho zapomněli a kolik dobrých fotek díky tomu vznikne. Ale zase ty plány nepřeceňujte a nejeďte podle nich 100%, samotné mi ty nejlepší nejoriginálnější fotky stejně podaří náhodou při momentkách nebo při zkoušení "co bude vypadat nejlíp". Až při focení vás napadne, co ještě upravit a pozměnit. Plánujte co fotit, ale jak, se rozhodněte až přitom.

8) Hrajte si, šokujte,  buďte kreativní  a hlavně divný. To je sice takhle na závěr hrozně samozřejmá rada, ale je potřeba pořád opakovat. Nebojte se experimentů a na první pohled blbých nápadů.

Co mě napadne

Saal Digital vzpomínkový fotoalbum z cest

January 31, 2018


Fotoalba a fotoobrazy od Saal Digitalu pravděpodobně v posledních týdnech už obletěly celej českej internet, takže když mi projíždění instagramu vyskočila reklama, jestli nechci dostat nějakej produkt výměnou za recenzi, řekla jsem si - a vlastně proč ne? a krátkej formulář jsem vyplnila. Saal se mi ozval asi po dvou dnech že souhlasí a na mě bylo vybrat si některej fotosešit a ve speciálním programu do něj nacpat všechny požadovaný fotky. Z cenovýho limitu mi to nakonec vyšlo na padesátistránovkej matnej fotosešit 13x8 a dopravu zdarma, takže paráda.

Miluju tištěný fotky, narozdíl od těch tisíců cvaků v počítači jsou totiž boží hmatatelná vzpomínka. Čas od času se snažím si vytisknout alespoň zlomek oblíbených fotek, ale nemůžu říct, že se mi to daří nějak pravidelně. Do sešitu jsem nacpala jsem třeba fotky z letošního putování po Česku, fotky z Majálesu nebo srdcovky s psí princeznou Ronnie - a jsem fakt nadšená. Fotky vypadají fakt hezky, barvy jsou jasný a sešit jsem měla doma za tři dny. Jedinou výtku mám k softwaru, v kterým jsem sešit navrhovala, zdál se mi trochu chaotickej a trvalo mi chvíli, než jsem se v něm zorientovala, nikde se mi ale nic neuřízlo a všechny obrázky vypadají jak mají. Za mě obří spokojenost!

BTW, pokud máte instagram nebo blog (a rozhodně nechtějí nějaký monstrózní čísla followerů a návštěvníků), pořád hledají lidi na recenze :) Na jejich instagramu najdete formulář.





Co mě napadne

Proč miluju knížky (a proč je nepotřebuju vlastnit)

January 26, 2018

Miluju knížky od doby, co jsem se naučila číst. A obvykle se u mě střídají dvě nalady - buď týdny čtu tak maximálně letáky Lidlu a popisky na instagramu, nebo se do čtení položím a zvládám několikset stránek denně. A teď hýřím zrovna tou druhou náladou a mám chuť o tom i napsat. 

Příběhy a písmenka jsou celej život se mnou  a znamenají pro mě strašně moc. Nejklasičtější klasiky, nejbrakovější fantasy, nejprofláklejší záležitosti, který vám musejí být jasný že žeru, i neznámý chuťovky, který byste do mě v životě neřekli. Biografie, naučný knížky a hlavně hodně příběhů, zálesáci a divoženky, který bojujou v divoký přírodě, i zlomený princezny, který bojují se svejma vlastníma démonama. Složitý, těžký díla s z minulejch století i oddechovky, co zvládnete při čekání na vlak. Neznám člověka, co by byl ohledně výběru knížek takovej magor jako já a přesně to je na tom to skvělý.  Miluju Voltaira, miluju Sapkowských, Remarqua, Orwella, ale taky některý braky. Miluju, když autor uhodí hřebíček na hlavičku a dokonale něco vystihne.

Knížky přitom ale nepotřebuju vlastnit. Na to, kolik jsem jich za posledních patnáct let přečetla, jsem si za posledí roky koupila tak tři. Nepotřebuju knížky skladovat a třídit do úhledných řádků, i když je obří knihovna krásnej sen. Příběhy, kterých bych se nikdy nevzdala, jsou totiž pokaždý na dosah - většinu si do pěti minut stáhnu na netu nebo do druhýho dne půjčím. A příběhy by měly zůstávat mezi lidma a kolovat, ne se na ně někde prášit, po tom co jste je jednou s vypětím sil přečetli. A tak až na málo výjimek nekupuju knížky vůbec.

A co vy a knížky? Milujete? Kupujete? Půjčujete?

P.S. Poslední dobou je pro mě ohromně těžký najít špičkovej příběh. Aby byl silnej, nekýčovitej, dokázal člověka získat, nejlíp byl i perfektně napsanej a měl nějakou třešničku. Klidně i s drobnejma chybama, pokud to celý bude  ve výsledku dechberoucí. Silný, zvláštní, ne nutně bezchybný charaktery výhodou. Dík!



Co mě napadne

Pravý nefalšovaný peklo

January 24, 2018


Musím říct, že dávat dohromady fotky z posledních pár měsíců a ještě se snažit z nich vykouzlit článek je totální šílenost. Vzpomenout si, co se vůbec dělo, který fotky vůbec mám ve které složce, upravit je, zmenšit a  udělat všechno ostatní je prostě k zešílení a přísahám, že se pokusím dávat deníčkový a zážitkový články dohromady pokaždý co nejdřív, takhle zpětně je to totiž na nic. Připočtěte k tomu taky nesmírnej bordel a zmatek ve všech složkách, v počítači i v paměťovkách, kterej se mi neustále nedaří zorganizovat a při počtu fotek, který vyfotím, to přestává být sranda. Peklo všech pekel.

Skvělý v mým životě je, že je zkouškový prakticky za mnou a konečně mám čas na tu hromadu kreativních věcí, který jsem o zkouškovým zanedbávala. A horší zase, že mám sice volný dny, ale dolehla na mě krize, kdy se často nedonutím nic pořádnýho dělat, protože nemám pevnej režim a jinak než pod tlakem se neumím donutit ke skvělýmu výkonu. Z nostalgie jsem taky začala znovu hrát Lineage 2, takže si ve volnejch chvílích expím a piplám svou postavičku a klasicky jsem do toho strašně zažraná a baví mě to jako nějakýho závisláka wowka. No nic.

Fotky jsou tentokrát ze silvestrovskýho výšlapu na rozhlednu Veselice. Dalších mám v zásobě ještě  ještě hromadu, ale nechtělo se mi to míchat dohromady, takže chvíli strpení (dík!) a  já se pokusím udělat další deníčkovo-fotkovej článek co nejdřív. Mějte se krásně!