Co mě napadne

Popiš se v jedný větě a já ti řeknu kdo jsi (a proč je tohle blbost)

November 30, 2017


Co si pamatuju, vždycky jsem byla všechno. Chtěla jsem dělat pole dance a zároveň běhat ve maskáčových hadrech po lese s ručně vyrobeným lukem. Oblíkat se se jako víla, rockově, nedbale elegantně, trošku lolita, kapičku stylově černě  a vlastně ještě trochu jinak. Poslouchat rock, metal, ambient, popík, folk a třicet jinejch odnoží hudby. A zkoušet dělat všechno - plavat, dělat gymnastiku, kanoistiku a lézt po tyči, blogovat, kritizovat, kódovat, neumět se malovat, cestovat, číst Voltaira nebo bejt holka, ale vlastně trochu kluk.
Jo, a pár dalších věcí. Vlastně celá hromada.
A budu chtít zkusit další, i když zatím přesně nevím, jaký. Třeba mi zítra hrábne a odletím do Austrálie.
Kdo přesně jsem? Kdo z nás to ví? Ale je vůbec potřeba to vědět? Definovat?
No, kdo jsi!?
Eh, žena. 20 let, 162cm, 38 mám boty. Studentka.

A víte co? Někdo ty perfektně srovnaný přihrádky musí prostě bez milosti vyházet ze šuplíků a zamíchat se smíchem mišmaš dohromady. Protože nasrat na labely, kategorie v seznamkách nebo popisky v biografiích na sociálních sítích. Budou na nás dycky krátký a nikdy neobsáhnou to všechno, co jsme.

Tak znovu. Kdo jsi?
Víla a princezna a pisálek a věčně hladová mrcha.

A víte co? Nuda. Tenhle popisek je nejspíš stejně mizernej jako ten předchozí. Žádnej popis, ani sebelepší, nejste 100% vy.

A taky neexistuje žádný poznej sám sebe. Neexistuje žádný neměnný ideál osobnosti, které dosáhnete, místo toho to svoje já neustále tvoříme - lidmi, které potkáme, věkem, vzděláním, činnostma, kterým se věnujeme, nebo třeba cestováním.
 
Protože jo, lidi dokážou překvapit. Nezdaj se, zarytě mlčí, a pak z nich vypadně něco o kvantovejch teoriích. A pak vám dojde, že podle těch škatulek hrajem všichni a hrozně často i všechny ty předsudky platí, ale je blbost brát je jako neměnný. Že je to celý hloupost. A když vám někdo na otázku kdo jsi odpoví že programátor, nebo pohodář, nemyslete, že to tím končí.

 Mějte se krásně. A btw, kdo by chtěl sledovat mý kroky i dál - 


*

Co mě napadne

Se dějou věci

November 25, 2017

Nějakej čas uplynul a plán z minulýho randomu, kde jsem psala,  že chci mít tenhle semestr odpočinkovej, se mi docela rozplynul pod rukama, ale o to větší to (doufám) bude sranda. Naskytla se mi příležitost k jobu, která i přes mou nejistotu, že mě přece nemůžou vzít, vyšla a já se rozhodla to zkusit, i když mi to dost pravděpodobně bude docela brát čas a bude to docela výzva. Každopádně je to posun dopředu a zkušenost v oboru a úplně něco novýho, takže se hrozně těším a doufám, že to zvládnu. 

Čas, kterej jsem chtěla věnovat blogování, jsem tak logicky věnovala přesně tý práci, do času na přednáškách, znovu docela dost čtu a občas stíhám i nějaký to cvičení/fitko. Rozhodla jsem si tenhle semestr nekupovat jízdenku na MHD a do školy i do práce chodim, což je jedno z nejlepších rozhodnutí poslední doby jak kvůli tomu, že MHD je prostě zážitek, času jsem ušetřila minimálně,  díky tomu, že v nabitý dny stíhám aspoň krátkou svižnou procházku a je mi hned fyzicky i psychicky o něco líp. Nějaký větší akce a výlety logicky moc nestíhám, ale v nejbližší době snad něco zase podniknu.

A jinak? Raduju se, objevuju restaurace, kritizuju, miluju. A dělám si to po svým. Inspiruju se, měním názory, padám  a zase se smíchem zvedám, i když u toho možná nadávám jako dlaždič. A tak mi došlo, že je vlastně jedno, co budu dělat právě teď, že toho chci zkusit co nejvíc. Že teďka jsem nejvíc spokojená, jak jsem kdy byla, protože konečně cítím, že jdu přesně tím směrem kterým chci. Protože jo, pořád chci napsat tu knížku a pořád dokonce vím o čem, ale k tomuhle člověk potřebuje vyzrát a do tý doby musím zjistit, co dalšího mě baví, co dalšího mi jde (a co mi nejde vůbec), a musím se naučit všechno to, co k tomu potřebuju.  Směr znám, ale vlastně sama nevim, v kterým domku zakotvim.

cvak z minivýletu na hrad, oblibenej svetr a mizerný světlo
 
klasický autovýlety, už by to zase chtělo vyrazit někam dál
 

 


 Starbucks v brněnský Olympii je většinou kupodivu klidný místo, navzdory tomu, že je to uprostřed nákupáku
 
Klasický školní povinný četby, který mi zabírají poměrně hodně času (a ne vždycky je stihnu přečíst) a ke který jsou hlavně na antropologii docela častou přípravou na hodiny. Často jde buď o složitý odborný texty, texty v angličtině, nebo kombinaci obojího. Zážitek.

Oblíbená burgárna EB dinners a tentokrát Jack Daniels burger s BBQ omáčkou.

Z tohohle outfitu jsem plánovala udělat celej článek, jenže pak mi došlo, že na ty outfity stejně nejsem a stejně je to nuda. Ha.

Rychlonoky s kuřecím, smetanou a špenátem, protože nejlepší jídla jsou stejně ty nejrychlejší. Obyčejný jídlo, který mi zabralo maximálně 15 minut.

Oblíbený minikrystaly jsou asi jediný věci na krk, co vydržím nosit dlouhý týdny a jedna z mála věcí, co ještě kupuju na aliexpessu.

Tohle jídlo v milionu obměnách je moje nej. Pečený brambory, cokoli z kombinace kuře, tuňák, fazole, a hromada zeleniny. Skvělá vychytávka je taky dresink z jogurtu a trošky pomazánkovýho másla. Přidám tam provenskálský koření, česnek, trochu cibulky, sůl, pepř a mletou papriku. Dokonalost!

A tohle zrovna je jedna z těch obměn.
 



Protože kdyby měl muj styl vystihovat nějakej outfit, byl by tenhle. Džíny, kotníčkový boty, tričko a navrch kabát nebo bunda. Tak páčko!

Můj mini minimalismus (a nějaký ty nákupy)

November 13, 2017


Jestli mě mezi nepřebernýma trendama minulé i současné doby něco fakt zaujalo, byl to rozhodně minimalismus. Já vlastně nikdy netíhla k věcem. Jednu dobu někdy v pubertě jsem sice popravdě docela ráda nakupovala, ale jinak mě věci a hlavně jejich hromadění nechávalo až překvapivě chladnou.

 A pokud mě věci zajímaly, tak to bylo pro jejich funkčnost. Celý dětství jsem si přála k Vánocům telefony a počítače a foťáky a vlastně nikdy ne krásný hadry, protože s elektronikou se dalo i něco jinýho než si ji hodit na sebe a doufat ve sbalení Káje z třetí bé. Abyste chápali, já jsem přesně ten člověk, co není vycáklej z růžiček od přítele, nedělá si doma vánoční výzdobičku, nosí minimum šperků a nepotřebuje patnáct kabelek, ale vlastně spíš jednu nebo dvě. Nechodí zasněně Pařížskou a nekouká zasněně na ty Loubotimky a nerozplývá se nad tím, jak ty krásný ty botičky jsou – ze všech důvodů vlastně nejvíc proto, že na ně může koukat hodinu a prostě doprdele na nich nic nevidí, i kdyby chtěl. 

A pak to přišlo. Minimalismus. To, co jsem prakticky dělala celej život, mi najednou dávalo smysl, absolutní. A já najednou věděla co a jak, a uvědomovala si najednou vědomě, co jsem dělala blbě a co bylo špatně. A došlo mi, jak skvělý tohle pro mě bude a  si díky tomu udělám pořádek ve věcech okolo sebe i v hlavě.
 
 A tak už nějakou dobu nakupuju oblečení, kosmetiku i jiný věci fakt v malým množství. Nejsem v tom stádiu, že bych zběsile počítala kousky hader, aby se vešla do 33 a ano, i mně se pořád mi občas do nákupů vlezou zbytečnosti. Každopádně nad tím přemejšlím a ušetřím hromadu místa  a hlavně ušetřím hromadu peněz, který můžu utratit za věci, který si fakt užiju a z kterých budu mít radost, protože ne, patnáctá kabelka to nikdy nebyla ani nebude.  A teď už pojďme na ty nedávný nákupy. Nedávný jsou sice asi tak z posledních 4 měsíců, ale jo, přesně o to tady jde, ne?

Trička asi jako každej nosím denně, zvlášť těch krátký. Lhala bych, kdybych říkala, že jich nemám pořád doma hromadu, ale když jsem vyřadila ty už docela obnošený, příliš obtáhlý, se špatnejma potiskama, nesedící atd. došlo mi, že to není taková sláva a tak jsem se rozhodla vybrat si pár nových.

Jako nejlepší kup hodnotím právě ty basic – šedý žíhaný a jednoduše černý (není na fotce) z biobavlny z Reserved. Stály oboje dvě stovky a kvalitou jsou za ty peníze neskutečný. Šedý je z Terranovy za 150 a je trochu delší. Zbylý dvě z Croppu, růžový je kvalitou bohuže docela shit (129kč) a trochu prosvítá, černý galaktický už je na tom líp (200).

Ačkoli čas od času chodím do sekáčů, nemůžu říct, že bych si odtud pokaždý odnášela desítky věcí. Tentokrát jsem tam narazila na tenhle zelenej rolák za bájo 29kč a baví mě hlavně barva, ale je to pro mě i příjemnej kousek na zimu, kterej bych si koupila klidně za víc. Kabelka přes rameno ve tvaru vaku se mi hrozně líbí a jednu menší a podobnou už roky mám, takže takhle z Pepca za 150 (jo, fakt) byla jasná volba. Vlastně se zdá i docela kvalitní a střední velikost je taky fajn, protože do ní dám foťák, pití a ještě hromadu jinejch věcí.

Já miluju klobouky. Rifle, triko, křivák a k tomu ten klobouk. Nepřekonatelný. A tak jsem si jeden koupila. Hodně, hodně velkej. Stál 150 a čekal na mě u vietnamců. Na studený rána, večery ve víru města a  instagramový  foceníčka. Ha.


Kombo modrý džíny, černý tričko a tenisky nebo  kotničkový boty je podle mě nepřekonatelný. Džíny (nejvíc ty skinny) jsou rozhodně mým  nejoblíbenějším kouskem oblečení vůbec a jak uz jsem psala na insta, vlastně vůbec nejsem suknovej a šatovej typ. Tyhle kalhoty jsou trochu jinej styl, než obvykle nosím, protože nejsou 100% úzký a jsou trochu širší. S mama nebo boyfriend jeans střihy mám obvykle  docela problém, protože mi buď vůbec nesedí, jsou mi úzký přes lýtka a odstávají v pase, nebo v nich vypadám proste blbě. Tyhle taky nebyly úplně 100%, ale sedí mi docela hezky a za 250 jsem je v Pull beat nemohla nechat. kvůli odstávajímu pasu si k nim beru pásek a dál to moc neřešim. Raděj, hah.
Novej přírůstek je tenhle mininoťas. Je starej a rozjedu v něm prakticky jenom word, ale právě to je na něm to skvělý. Beru ho do školy na přednášky nebo s ním píšu příběhy v posteli. Pouzdro je z Aliexpressu, vypadá bombasticky a překvapivě je docela dost kvalitní.

Miluju kafe a sypaný zelený čaje a přesně proto musel jsem si v IKEA vzala tyhle dvě věci. Sítko mají za 19 korun a frenchpress za 150. Bájo.

A všechno to ukončuju oblíbenejma botama, který jediný jsem si nekoupila tenhle rok. I když jsou creepersky jedny z nejstylovějších bot co znám, nejčastěji nosím právě kotníčkovky z lidlu. Mějte se krásně a slibuju, že tohle je na dlouhou dobu poslední materiální článek!




Co mě napadne

Nasrat na Maserati, rudý růžičky a vedoucí pozice

October 23, 2017


 Bejt štastnej, najít v sobě svobodu, sílu změnit věci a hýbat kontinentama. Slyšíme to ze všech stran a zdá se to vlastně hrozně hloupoučký. Jenomže není. Tak poslouchejte.

Nikdy to není vysněnej partner v Maserati a s padesáti červenejma růžema nervózně postávající před radnicí v zástupu ostatních svatebčanů slibující ti lásku na všechny světový strany, co tě udělá nejšťastnější na světě. A jde to s tou láskou strašně, strašně pomalu, protože dovnitř  nikdy nepřijde stejně rychle a bouřlivě jako při rande s dokonalým chlapem.

Místo toho vztah sám k sobě totiž budeš hledat léta a další roky jej budeš pilovat. Budeš se učit smiřovat s chybama a tisícerýma trapasama a učit se měnit je na smích, protože ti dojde, že třetí kompletně rozlitá láhev v kabelce za poslední týden fakt už nestačí na to se rozčílit. A vlastně ani čarokrásně nazdobený rýžová kaše s jahodama, která se ti při focení na instagram elegantně vyleje do postele. Ani situace, když na vejšce před celou posluchárnou plnou dvou set lidí na obrázku nepoznáš  Klause a a navíc se sama od sebe přihlásíš a vyleze z tebe něco jako „ta babička na obrázku“. A odpustíš si taky mizerný řízení, dny, kdy jsi místo do posilky šla na burger a rozhodně i večery, kdys místo seminárky koukala na nový Hry o trůny.

Taky hrozně doceníš ty chvilky sama. Se svejma myšlenkama, klapáním do klávesnice, editem fotek ve Gimpu, knižníma velikánama ve svazcích, jen tak v myšlenkách ve svých světech, se svými postavami. A dojde ti to znovu – kde vzniká láska. A že ji nevytřískáš z vyššího platu, povýšení nebo lidí okolo.

A zamiluješ se znovu a znovu. Protože ta osoba zná nazpaměť všechny díly Zaklínače a všechny alba Systém of a Down. A zbožňuje starej rocn’n’roll. Dělá žurnalistiku. Umí hawai na smetaně jako z pizzerky. Ta osoba chce cestovat, miluje Rimmera z Červenýho trpaslíka a západy slunce po dešti a vždycky - VŽDYCKY pije lungo s kapkou mlíka.

A to pak pochopíš,  že tohle prostě platí o jediným člověku v širým vesmíru a nikom jiným. Bejt v jistým smyslu sobeckej totiž znamená přijmout se, s chybama a zlozvykama,  a uvědomit si, že jsi nejvíc ty, jak můžeš být. Přesnej poměr Tebe. Přesně s tím, co miluješ a  nesnášíš. Nic víc, nic míň. A seš tu pro sebe aby ses zachránil, vytáhl nahoru nebo naopak stáhl zpátky do pekla. Ty. Nikdo jinej.

Z cest & výletů

#SMiatouNaTripu - den 2, Adršpach

October 19, 2017

Ráno se probouzíme brzo a z postele lezeme brzo jen proto, že máme na osm snídani. U té se bavíme Němci, kteří s absolutní jistotou a typicky ostrou němčinou hlasitě konverzují tak nahlas, že je slyšíme až z druhý místnosti.  Je to přesně ta chvíle, kdy si uvědomíte, že něco jako předsudky fakt mají opodstatnění. Vracíme klíče na recepci a zase sedáme do auta a jedeme dál. V nákupáku si beru obří fresh s malinama a borůvkama a zabíjíme tu čas skoro až do oběda, protože vedro je fakt nesnesitelný. V Hradci googluju skvělou restauraci s těstovinama Cook and Look, kde dělaj i sakra dobrý italský těstoviny jak maj bejt. Znovu se trochu procházíme po centru a pak sedáme do auta a jedem směr Adršpach, kde máme v Teplicích nad Metují ubytko přes noc.

Přímo v Adršpachu nás trošku otráví parkovný za stovku a hlavně následný vstupný další stovku do samotných skal (za co, sakra?), ale pískovna hned na začátku je dost silnej zážitek na to si hned spravit náladu. Projít Adršpach mě láká už dlouho.Ve skalách je sakra zima a docela dlouho se s zimou srovnávám. Je tu obrovský moře Poláků. Po absolutně rovný procházkový trase najednou začínaj trasy s obrovskýma schodama, který vedou až kdovíkam. Chvíli váhám, ale nakonec se rozhodnem projít úplně všechno.

Některý výšlapy do kopce jsou popravdě docela hardkorový, na vršcích cejtím solidně třesoucí se nohy a parádně mi to rozpumpuje srdce, až mám občas chuť dál nejít, ale taky za sebou necháváme docela dost lidí a i když u některých schodů nadávám jako čert, docela svižně máme asi za dvě hodiny projitej celej Adršpach. Z počátečního „tohle nedám“, je ke konci přesně ten typ blažený únavy a uchozenosti, která paradoxně člověka nabije energií a zpátky u pískovny znovu skáču po kamenech okolo jezera a cvakám si další fotky.

Protože máme ještě nějaký vyřizování v Novým Městě nad Metují, v příjemný večerním počasí se vydáváme tam. Necháváme za sebou políčka, zelený pláně a malý vesničky a necháváme si foukat vítr ve vlasech. V novým městě si dáváme další skvělou večeři, já se rozmazluju krůtíma prsama s mozzarelou a špenátem, která mě dokonale udělá přesně ten blaženej pocit, kterej dostanete jen ze skvělýho dne a skvělýho jídla. Totálně unavená, ale absolutně spokojená píšu poznámky k tomuhle článku a pak ve vteřině usínám.


s tímhle čarokrásnym výhledem jsme vstávali









 

Co mě napadne

Plány do budoucna, burgery v americkým dineru, výlety, jídlo

October 09, 2017

 Začátkem novýho semestru se přece jenom s příchodem školy trošku změnil můj život, prázdniny jsem totiž mixovala volno a docela fajn práci na půl úvazku, od října mi práce skončila  a přibyla vysoká. Po přemýšlení, jak to udělat, abych denně neumírala pod návalem povinností, z kterých se budu hroutit, jsem si to nějak předběžně rozvrhla takhle do tří hlavních "cílů" a rozhodla se následovně. Tenhle semestr si navolím trošku oddychově. Budu se snažit najít práci na pár hodin týdně, snažit se dál vzdělávát tak nějak okolo (studuju žurnalistiku, ale fušuju i do různejch věcí okolo, zajímá mě marketing, psaní, focení a milion jinejch věcí) a dál dělat ty svý oddechový aktivity jako je blog a instagram. A do toho mít pořád čas na svoje blbosti, knížky a seriály, dlouhý procházky, minivýlety, občas nějaký fitko, vaření a čas s přáteli, neasi.
 
No a aby to nebylo jen o těch plánech, ukážu vám dneska taky klasickej fotkovej random z posledních týdnů. Fotek nemám ani málo, ani milion, což je takovejhle typ článku úplně ideální, protože k fotkám stihnu ještě malý povídání. Tak jdeme na to!

O státním svátku před dvěma týdny jsem si řekla, že se chci pocvičit v řízení (normálně řídí můj kluk a řídí podstatně líp než já, ale o to přece nejde) a udělali jsme si malej výlet na nedalekou vyhlídku, a vyhladovělí z procházky jsme si zajeli přímo do EB dinners. EB je sakra stylová restaurace ve stylu americkýho dineru 20 minut směrem z Brna na Svitavy, kde to vypadá přesně takhle a my si to zde zamilovali a jednou za čas se sem vracíme na burger. Pokud bydlíte kousek nebo jedete okolo, doporučuju se stavit aspoň na vanilkovou colu nebo shake, fakt to stojí za to!
  
 No a ten shake jsme si teda dali taky, neasi. Ty jídla jsou samozřejmě prasárna a burgery většinou nesním najednou a zoufale si je balím na potom, ale chutově jsou to jedny z nejlepších burgerů, co jsem měla.


A pár cvaků  Sáry v přírodě a místo který hrozně zbožnuju plus nejjednoduší outfit v historii blogování.


Zážitek pro mě byly taky ohrady jelenů Na Vyhlídce u Třebíče. Jsem popravdě trochu fascinovaná těmahle miláčkama a když byly úplně u plotu a natahovali čumáky k pohlazení, byla jsem z toho hotová. Krom toho jsou vážně tak nádherný a éterický jako ve fantasy filmech a prostě... no prostě boží.


 Tenhle cvak možná znáte z mýho insta a je z mýho "podzimního" samospoušťovýho focení. Používám většinou fakt jenom stativ a zrcadlovku a dochází mi, že bych měla konečně na podobný srandy objednat dálkovou spoušť. Někdo nějaký zkušenosti?

 Prokrastinančí klasika v obýváku.

 Jedno z mých nejoblíbenějších jídel z dětství, tuňáková omáčka s rajčatama a nějakej sýr. Není to nic moc zdravý, ale pořád si to jídlo dělám ještě docela často a pořád mi to chutná.

Ugu vlastně moc nefandím a popravdě mi ani cpaní do sebe litrů freshů a smoothieček nepřijde úplně zdravý, ale příchuť maliny a raw kakao jsem měla za poslední dobu párkrát a fakt mi zachutnala. Kdyby to stálo půlku, asi tam jednou tam chodím pravidelně, takhle na to docela kašlu :D

Chození na procházky s touhle psí princeznou si strašně užívám. Je kříženec rumunskýho pasteveckýho psa s pittbulem (to je na tom to nejvíc fascinující) a je to strašná láska. Nikdy jsem psa neměla, ale tahle láska mě samozřejmě nutí toužit dnem i nocí po tom jednou si nějakýho psíčka, ideálně většího, pořídit. Tak jednou!

Jídlo je tak trochu můj každodenní boj. Myslím, že jsem si navykla vařit si relativně zdravý a živinově ok věci, pokud ale nemám čas nebo jsem celej den ve městě, končím u nezdravejch jídel a celkově jím prostě o něco víc, než bych měla. Obecně  v týdnu miluju recepty z pár surovin, co jsou do 20 minut hotový. Tohle jsou jenom pečený brambory s fazolema, čerstvejma rajčatama a rajčatovou omáčkou. A bylo to překvapivě strašně dobrý.

Tohle zase je moje fakt oblíená snídaně, i když nemůžu tvrdit, že si ji dělám fakt denně a že pokaždý vypadá takhle - protože nedělám a nevypadá. Každopádně je to rýžová kaše z Billy, která stojí asi 22 korun (stačí mi minimálně na 5 porcí) a pokaždý si ji povařím s mlékem a přidávám chi a slunečnicový semínka a jakýkoli ovoce. Nejvíc se mi zatím osvědčily třeba jahody, jablka, banány nebo hrozny.

A poslední fotka je zároveň úplně nejnovější, nejvíc podzimní a zbytek týhle minisérie vám ukážu v příštím článku. Přijde mi, že v těhle randomech můžu shrnout věci, který bych jinde nepsala a perfektně zapadá do konceptu tohohle blogu, takže je to formát, kterýho se určitě ještě dočkáte. Mějte se! ♥