Pár dalších úhlů.. reality?

March 30, 2018


***
Mačkám šestku ve výtahu. Nádech, výdech, fascinuje mě, jak moje tělo pokaždý funguje stejně, a zvykám si na ten kortizolovej nájezd. Vím, že budu v pohodě. Zvykla jsem si s tím pocitem poradit, je nepříjemnej, ale odezní. Vstupuju.

Ve vzduchu visí testosteron.  Každej pár vteřin vyběhne z některých dveří nejakej mladej týpek s dokonale padnoucím obleku  a zapáleně něco křičí do telefonu. Naspeedovaný, nasraný, zapálený do věci. Nahoře nad recepci běží v pozadí zahraniční televize s kurzy. Ropa za barel, dolar, bitcoin, hodnoty zlata a jinejch komodit. Na protějším rohu zase slavnostně visí v rámečku  kmenová akcie. Doprdele, tohle je realita? Tenhle svět fakt existuje? Tohle je sakra svět Vlka z Wallstreetu. Hraje si tady parta mladejch kluků na to, že dělaj miliony, nebo fakt dělaj velký věci?

A já mám na sobě vansky. Vansky, doprdele, vansky, vedle jejich lesklejch lakýrek a obleků od Bandiho. A pod svetrem tričko Star Wars, ale ten svetr nehodlám sundávat, protože bych už se mohla rovnou odstřelit. Oukej, odpovědět kladně slečně, která vám volala před dvaceti minutami, jestli byste na ten pohovor nemohli dojít rovnou, asi nebyl nejlepší nápad. Ale pojďme z toho udělat srandu. Takže, co vás zajímá?
 ***

Chci stopnout svoji existenci a probudit se za měsíc nebo rok. Necítit, nebýt, neřešit. Nemuset nikomu nic vysvětlovat. Přemýšlím, jak by vypadala terapie ještě větší bolestí nebo terapie šokem. Jestli by mi pomohla. Nemám v úmyslu se sjíždět, dál se destruktivně ničit, nechci dokonce, aby ten pocit sám od sebe odezněl.

Nechci rozdávat motivační rady a dělat si krásný fotky. Nebojím se, občas mám pocit, že mi pukne srdce, ale jsem podivně klidná. Místo toho se schovávám i písmenkách, hudbě nebo vybíjím kliknutím myši monstra v snových lokacích, jenže i odsud musím jednou vylézt. Ještě na chvilku, prosím. Chviličku.

 ***

Půl jedný. Běžím domů, trochu omámená, hudbu nahlas ve sluchátkách. Chvíli jdu rychle, chvílema se jenom tak ploužím městem. Teplá, klidná noc. Klidná já. Nikde nikdo. Přehrávání si dialogů z vlastních vesmírů. Filmový momenty. A možnost být jenom tak sama se svýma myšlenkama, za kterou jsem právě teď tak ráda. Jsem ráda, že cesta netrvá jen vteřinku, ale raděj bych ji ještě prodloužila.

Dochází mi, že jestli se chci uzdravit,  jestli se chci spravit, bude to trvat dlouho. Všechny ty šuplíky budu muset vytáhnout, věci z nich probrat, vyhodit, opravit, oprášit, změnit. Že mi s tím nemůže nikdo pomoct, že se musím zachránit sama. Nikdo jinej. Zatraceně, damn, je čas začít.

You Might Also Like

2 komentářů

  1. Jestli šlo o pracovní pohovor, tak se vůbec nedivím tvým pocitům, taky nesnáším pracovní pohovory. Založila jsme si živnost kvůli tomu, abych se tomu vyhnula. A pak jsme odjeli s manželem do Anglie a tady jsem začala hledat práci znova. Nenávidím ten proces! Ale teď jsem začala pracovat jako dobrovolník a to je super, bez stresu, moc mě to baví.
    Přeju ti, aby sis dokázala pomoct sama, jak píšeš. A aby ses cítila co nejdřív líp!

    ReplyDelete
    Replies
    1. Diky moc :) Tohle byl naštěstí pohovor na práci, o kterou jsem vlastně ani extra nestála, spíš to šla zkusit. Taky je to pro mě pořád dost nepříjemný, ale jak říkám, je to lepší a lepší a dá se to zvládnout, prostě je mi ten stres nepříjemnej, ale uvnitř vím,že se bojím úplně zbytečně.

      Delete